[ Pobierz całość w formacie PDF ]

si øíci. Kdyby to byl dìlal aspoò pro svého otce! Ale bylo mu
pøece jen lehèeji, mohl-li zaraziti motyku na rovinì, kde do-
sud nikdo nele~el, a smìl-li matèiny kosti nechati na pokoji,
jak je srovnal èas a vybílila zemì. Z vlastní vùle vybral hrobní-
kovi místo zde, na malé nedotèené ploae, a od zaèátku byl
rozhodnut, ~e ho k matce neulo~í. Pohøeb byl v nedìli odpo-
ledne a Douaová slyaela zvonit a~ na postel.  Jeden odchází,
druhý pøichází, pravila bába,  dej jí, Bo~e, atìstí, je to holèiè-
ka. Svìtnice vonìla tlením i kvìtinami, heømánkový odvar,
zbarvený krví, výkøiky a køeèe s hlasem zvonu. Èas neèeká,
vlaky se nezastaví, Douaa byl venku pøed domkem a na to
nikdo nic nedal, ~e byl dnes plachý a roztìkaný a ~e se mu
praporek tøásl v ruce jako køehký lupen.  Tak pojïte, køièela
na nìho bába z okna,  u~ mù~ete dovnitø, vylouplo se to jako
kvìt. Musil vydr~et, a~ proletìl kolem nìho poslední vùz,
a potom mìl jeatì zdvihnout závory. Ale chtìl je nechat dole
a letìt do domku, kdy~ vtom bába jeatì vykøikla:  Je to hol-
èièka! `kublo to s ním, jako kdy~ do nìèeho vrazí. Èekaje
syna, srazil se s dcerou, její~ pøíchod zapomnìl pozdravit.
Jeatì zdvihnu závory, øekl najednou mrzutì.
A ael pomalu ke sloupu s klikou, kterou bral do ruky jako
kdy~ chce zahráti smutnou píseò. Toèil jí zdlouhavì a apatic-
ky, opíral se levou rukou o kùl, jako kdy~ se bojí, aby se neza-
èala toèit nazpìt. Cítil se velmi sláb po pøestálém napìtí. Kdy~
kdysi èekali Fanynku, nekladl podmínek. Teï se mu dovnitø
ani pøília nechtìlo, ale copak dítì za nìco mù~e? On se ho
pøece jen bál. Vìdìl, ~e ho o nìco pøipravilo, o nìco velmi
urèitého a v myalenkách pevnì vybudovaného, chodil ji~
po mìsíce s krásným obrazem chlapce v hlavì, jako by ho ji~
dr~el za ruku a hrál si s ním na medvìda V kùlu to cvaklo,
závory byly nahoøe, bryèka s knìzem, který se zpozdil, pøejí~-
dìla silnici.  To vám to jde dneska nìjak ztì~ka, volal
na Douau koèí, neboe ve spìchu, který mìl, mu pøipadala Dou-
aova práce dvojnásob zdlouhavá  Musím to namazat, øekl
jako na omluvu,  je to u~ samá rez. A také nìkolik lidí pøealo,
~ena s èerným aátkem na hlavì, snad hrobníkova vzdálená
pøíbuzná.  A jo, on má dneska starej Zuzka pohøeb. Byl bych
taky ael, kdyby Aninka nele~ela. Øíkal si to pro sebe cestou
k domku a slyael, jak ve vsi zvoní ji~ skoro pùl hodiny.  To má
ta holka smutný pøivítání. Ale nemyslil pøitom jen na ten zvon.
Myslil také na sebe a na svùj velký stesk, který se prostøel
v jeho srdci. Otevøel zticha dveøe, nahlídl dovnitø nejprve jen
úkradkem a pak se pøiaoural k posteli, s èepicí v ruce, jako
se také chodí k rakvi.  Potìa tì pánbùh, Aninko, máa to teda
ve zdraví odbyté.
Øíkal to nízko nad ní, nad jejími zavøenými zraky, a vidìl její
víèka, jeatì celá promodralá. Vzala mu ruku jako popamìti,
cítil ji, vlhkou a prochladlou. jak se jeatì chvìje a nemù~e
se ani sevøíti.  Budea ji mít rád? aeptala skoro nezøetelnì,
jako by se cítila nìèím vinna a jako by ho zároveò prosila, aby
vaecko svalil na ni.  No budu, to vía, øíkal roztr~itì. Bába si
toho vaimla a nedovedla pochopiti jejich rozhovor. Vidìla,
kterak váhá se svým pohledem, kterak prodlévá stále u lù~ka
~eny a k dítìti se neobrací. Báby nemají daleko k èerným mya-
lenkám, plným podezøení, báby mají velikou obrazotvornost.
 Jako kdy~ se k tomu nechce hlásit, myslila si potutelnì,  co-
pak se tu asi stalo?  Tak pánbùh po~ehnej, pozdravil ko-
neènì Douaa malé ho tvora, promodralého i rù~ového, zmuch-
laného jeatì a zkrouceného, jak byl dùmyslnì slo~en v matèi-
nì lùnì.  Dej~ to pánbùh, odpovìdìla bába místo dìeátka.
Ale nepøestala pøitom pokukovati po Douaovi, jeho~ rozpaky
byly stále zøetelné.  Jaká~ pomoc, stalo se, dítì za to nemù-
~e, øekl usmíøenì. A bába vyvalila oèi zcela neskrývanì, ne-
boe se jí zdálo, ~e tímto povzdechem má své dohady potvrze-
ny. To je jisté, ~e dìlala vzápìtí jakoby nic, usmívala se a po-
kaalávala, øíkala vaelicos rozmarného, co øíkají báby pøi svém
øemesle. Vaecko jejich poèínání je podobno obøadu, lety vy-
tvoøenému a nauèenému, báby jsou vaude stejné a my jsme
se vaichni narodili s jejich povídavou pomocí. Mìly nás
v dlaních jako pekaø nehotové tìsto, hnìtly nás a oplácaly, aby-
chom mìli rovný køí~, vae zkøivené narovnávaly, øíkajíce k tomu
nìco veselého, co znìlo jako starodávná poøekadla. Venku
zaznìl signál. Douaa jej pøivítal, tou~il po volném vzduchu.
Naklonil se k ~enì a políbil ji, bába to ani nevidìla, vidìla jen,
jak odchází, rychle a osvobozenì. Otcùm, i kdy~ se narodilo
to, co èekali, bývá v prsou nevolnì, jsou nìèím velmi dojati
a v~dycky zatou~í po chvíli samoty. Douaùv zmatek a tíseò byly
dvojnásobné, poznalo se to také na tom, ~e za bílého dne
uchopil lucernu, která stála u lavice, a vybìhl s ní pøed práh,
kde hodnou chvíli stál, ne~li si uvìdomil své popletené poèí-
nání. Zvonek ve vsi ji~ doznìl, rakev s hrobníkem padala dolù,
Bártík pøi tom pomáhal. Lidé èekali, ~e Ferda bude øeènit,
jak to tu bylo zvykem, ~e podìkuje za rodinu vaem úèastní-
kùm pohøbu a odprosí jménem nebo~tíka, aby byly vaecky jeho
høíchy vìdomé i nevìdomé odpuatìny a vaecka protivenství
zapomenuta. Ale Ferda mlèel a odeael od hrobu hned
za knìzem. Vidìli, jak ho dobíhá a za køovím zastavuje, jak
s ním rozmlouvá a vzápìtí vede k sobì do domku.  Nevím,
co s tím mám dìlat, dohromady to nic není, ale mnì to nepa-
tøí. Lehl na zem a s námahou vytahoval ranec, který dobøe
známe, neboe jsme jistì nezapomnìli, jak jednoho rána str-
kal hrobník svou hlavu pod vlak, odhodiv pøedtím nìco dosti
tì~kého do strouhy.  To je to, co nìkdy naael mezi kostmi
ve starých hrobech, øíkal Ferda, rozbaluje ranec. Vìdìl o tìch-
to vìcech pouze z otcova vyprávìní, nikdy je nevidìl, ani ru-
kama neohmatal. Teï poprvé noøil prsty do tajemné hloubky
a sám byl dosti zvìdav, co vlastnì vyloví.  Vysypte to na stùl,
bude to rychlejaí, pravil knìz a kostelník, který sem strkal hla-
vu, øekl:  Taky bych myslil. Ferda tak uèinil. Zachrastilo to jako
staré kosti, chvílemi jako zrezivìlý kov. Nebylo divu, ~e vaich-
ni myslili na zlato, na prsteny, náuanice a náramky. Musili
se dát do smíchu, kdy~ se to vyhrnulo na stùl a zklamalo je-
jich oèi.
Byly to rù~ence, napolo rozpadlé, zrezavìlé podkùvky ze sel-
ských bot, spousta høebíkù a plechových ozdob, zejména køí~-
kù nebo zase Kristových tìl, pod nimi~ shnilo døevo. Dvì zla-
té bro~e se leskly skoro jako nové, ale musili dlouho pøehra-
bávati toto bohatství podivínovo, ne~li na nì pøiali. Naaly se tam
také drobné mince bì~né hodnoty, a ponìvad~ se nedovedli
rozpomenouti, ~e by bylo zvykem dávati køeseanských nebo~- [ Pobierz caÅ‚ość w formacie PDF ]

  • zanotowane.pl
  • doc.pisz.pl
  • pdf.pisz.pl
  • themoon.htw.pl
  •