[ Pobierz całość w formacie PDF ]
Nejsem u~ chlapcem a oni nemají tak se mnou jednati. Po-
kládají mne za apatného a zka~eného. Nejsem jím. Jsem
pouze neaeasten. Proè to nechápou? Proè chtìjí mne pouze
poni~ovat a tupit? Bráním se. Budu se bránit. Ae se stane co
stane ...
Tu øekne otec:
Proè se chcea vlastnì stìhovat? Jeho hlas je jaksi pobízi-
vý a sdílný.
Napsal jsem ti pøece ...
Napsal ... Ne právì v nejsluanìjaí formì, hm! O tom a~ po-
tom. Ale ... paní je pøece taková výteèná ~ena. Ví, jak to chodí
s mladými lidmi -
Myslía? Otce zarazil zvláatní posmìaný tón téhle otázky.
Na to jsi jeatì pøília mlád, abys to dovedl posoudit a ocenit
..., øekl a~ za okam~ik a z jeho hlasu zavál opìt chlad.
Hoch hry~e rty. Do hrdla se mu hrnou slova, ostrá a rozdíra-
jící, a v hrudi jako kdy~ kámen v lomu prachem trháa.
Dovedu posoudit,... ~e se mnou jedná apatnì, a slovo
po slovu odsekává ode rtù jak pevné, tvrdé kostky, jedná
se se mnou jako s chlapcem, který spáchal nìco hanebné-
ho, a já ani nejsem chlapec, ani jsem nespáchal nic haneb-
ného.
No, nejsi chlapec ... zdá se, ~e jsi skuteènì u~ trochu pøe-
rost, hm! otec nabral zvláatní pichlavý tón, ... ale chcea øíci,
~e paní v dopise lhala?
Hoch jako by se do nitra rychle zatáhl. Mlèí.
No tak co, lhala?
`pehovat se nemìlo, ~alovat se nemìlo ... a ... ani bíti
se nemìlo ... mumlá hoch.
Vida, nelhala paní! Synáèek dìlá lumpa a jeatì snad za to
pochválit se mìl? Co se mu plete táta do jeho zále~itostí, he?
I napráskat se opová~í mladému pánovi. A mladý pán u~ pøece
není chlapcem! Takové spisky ète a v nich napsáno stojí -
èerné na bílém -, ~e boha není. A není-li boha, zákonù není
tøeba a poøádku a mravnosti není tøeba. Ani posluanosti a úcty
k rodièùm netøeba. Tak jsme si to vymudrovali, nièemnosti
dìláme, a najednou - výprask dostaneme. Po chuti takový
výprask ovaem není, ura~eni jsme. Místo abychom za výprask
podìkovali. Ne-ne-ne-ne! Hrej si na dospìlého, v mých oèích
jím nejsi a nebudea, dokud ... dokud sám o sebe nedovedea
se starati, na ~ivobytí si vydìlat ... Do té doby - -
Otec nedomluvil; hoch jej pøeruail zvláatním, nepøirozeným
smíchem.
Støedem ulice jde øada vìzòù v aedých aatech, z práce bez-
pochyby; velké støevíce tlukou o dla~bu a z jejich oblièejù vane
zima, jak z plesnivých, sklepních okýnek.
Vidía ...také tak budu chodit ... Na aibenici se budu houpat
... Sám jsi to dnes øekl .
A zase ten nepøirozený smích.
Vìzòové se ohlí~ejí, nìkteøí se mraèí, nìkteøí se smìjí. Brý-
latý starý dozorce s klesavými koleny pøidal do kroku, jako by
chtìl vìznì popohnati. Hoch cítí, jak mu otec stiskl loket, a slyaí
jeho vylekaný hlas:
No - tohle! Co tohle tì... napadá? Takového nìco! Mlè ...mlè
... pojï...!
Z jeho hlasu a pohybù bìduje bezradnost.
A nìkde v tom okam~iku pøirazil vítr okno a sklo se sypalo.
Jeatì dnes slyaí hoch ten zvuk. Bylo to, jako by nìkdo trhal
øetìzy.
A veèer otec odjí~dìl. Chodili spolu po perónì; otec opatr-
nì vyhýbal se ka~dé zmínce o tom, co se pøihodilo. Pak, kdy~
u~ mìl pøijeti vlak, poèal jeviti zvláatní rozechvìní.
S tvým panem tøídním jsem mluvil, øekl náhle, jsou s tebou
ve akole spokojeni ...aspoò tedy tohle ... To ostatní - - no, musía
hledìt, aby to bylo taky v poøádku...
Vítr se sem pøihnal z protìjaích kopcù, lidé na perónì pro-
mìnili se na okam~ik ve vlající hadøíky. Otec stáhl si klobouk
nízko do èela. I hoch to udìlal. Hledìli rùzno.
Pak opìt otcùv hlas:
Tady máa ten - spisek ... A co se týèe tvého pøestìhování, -
napíau ti v nejbli~aích dnech. Matku sem nepochybnì poalu
... No, a teï tu buï s pánebohem ... a pova~, jaký jsi nám zpù-
sobil zármutek ...
Hoch by rád øekl nìco srdeèného. Nemù~e. A má pocit nì-
èeho faleaného ...
Kdy~ ael potom domù úpícím stromoøadím, pod fialovými
mraky bouølivého veèerního nebe, pøipadal mu divoèící vítr jako
dobrý, jediný pøítel. Chtìlo se mu svìøiti se vìtru, plakati a dáti
si jím osuaovati slzy. Ale nezaplakal. Jen zlomené sténání zù-
stalo vìzeti v jeho hrdle ...
Pøíatí mìsíc odstìhoval se do malého pokojíka k dvìma
stárnoucím sleènám; slýchával vedle jejich hlasy, èasto nì-
èím ranìné, vìtainou rezignující, dva ubohé, aedé ptáky, na-
øíkající do hrkotu aicího stroje ...
- - - - -
Ratkin sedí u okna a hledí do ulice. Je sobotní naveèer, ja-
kýsi milý zjev pøistupuje k lidem, béøe jim mìkkým pohybem
kladiva a péra z ruky, jde i ke studentùm a poklepá vá jim sr-
deènì na rameno.
Ratkin hledí k nebi a po nebi putuje malý, rù~ový obláèek.
Je to dechnutí kohosi, promìnìné v bledou rù~i; snad myslí
Ratkin na nìco tak poetického. Snad by také chtìl míti Rat-
kin hodnì dlouhou ruku a napíchnouti ten obláèek na ukazo-
váèek. Skuteènì, co se Ratkina týèe, nezdráhal by se marniti
èas takovýmihle poaetilostmi; bylo by koneènì i mo~no roz-
tlouci ten obláèek v støíbrném hmo~díøi a poslati zlatì rù~ový
práaek nìkomu darem. Komu, to u~ je trochu tì~aí si vymys-
lit. A to u~ se Ratkin jaksi køivì usmívá.
Naproti oknu je krátká, slepá ulièka; dìvèe mete tam pøed
domem, má asi pouze jedinou sukni a má oblé boky.
Je to nebezpeèná vìc, na èem spoèinuly Ratkinovy oèi, je
to oblé, mladé a pevné, kolébá se to pod sukní a chlubí: He-
leïte, lidièky, jsem já to pìkný zadeèek, co? Høíbì, øíká si
Ratkin, vae v nìm zamávalo vstøíc tomu mladému tìlu - ale
náhle osmutní. Rozbìhl se bystøe - a tu u~ zabøedl. Nedobrý
pot mu vyrazil po tìle. Oèi, nesmíte se dívat, ruce, nesmíte
se vztahovat, mluví v nìm zlomený hlas. Zaboø, Ratkine, hla-
vu do dlaní a opláchni si oèi a ruce slzami! Zle je s námi. Tou-
~íme - a nerozumíme. Tou~íme - a je to, jako kdy~ stùnìme.
Jsme také høíbì - ale vìsíme hlavu. Jsme høíbì, ale spíae
jsme snad neaeastným princem zakletým v høíbì. A nevíme,
máme-li se chovat jako princ nebo jako høíbì. Je to jedním
slovem takové nedorozumìní.
Dìvèe obrátilo hlavu k oknu, usmálo se na Ratkina a uká-
zalo zuby. Ratkin rychle ucouvl a zùstal státi opodál okna; sty-
dí se za svùj útìk a hledí s odporem na své vlhnoucí ruce,
na dva bezmocné, zbabìlé ~vaneèky na konci rukávù.
Teï ozvalo se pod oknem hvízdnutí, známý signál. Ratkin
slyal ale nehýbá se. Nové hvízdnutí a hlasy pod oknem. Rat-
kin váhá, mraèí se. Pak teprve pøistoupí k oknu; nelze vlastnì
nic jiného dìlat, neboe Valenta je nezmar. A Valenta stojí pod
oknem, Valenta v ~ivotní velikosti, veliký hluk a tisíc tìkavých
pulcù na dvou nohách, ~oldák ve slu~bách vøavy s ustavièkou
polnicí u úst. Není sám, má s sebou velmi sluanì obleèeného
hocha s lhostejným výrazem v oblièeji; `tolc se jmenuje a není
na nìm u~ nièeho z chlapecké hranatosti a pøekotnosti; jaká-
si pùvabná oblost le~í v jeho pohybech, v odklánìní hlavy pøi
hovoru, pøièem~ jako by zabaloval slovíèka do úsmìvù. I ve
akole je takový a jeho výraz zdá se øíkati profesorùm: Vidíte,
jsem zdvoøilý, sluanì obleèený, celkem i pilný hoch, to vám
staèi~, a do ostatního vám nic není, mo~ná ~e leccos u mne
není tak, jak by mìlo býti, - ale právì do toho vám nic, pranic
[ Pobierz całość w formacie PDF ]